Několik řidičských povídek už vydání tiskem nestihlo. Najdete je alespoň zde v elektronické podobě

Ovládání osvětlení vozidla

Jela jsem zase jednou z Podolí po nábřeží směrem k Palackého mostu. Mám tu cestu hrozně ráda, nejraději bych po ní jezdila každý den.

Byl hustý provoz, před každým semaforem stála dlouhá řada aut a já tam stála mezi nimi, prohlížela jsem si parníky na Vltavě a přemýšlela o tom, jak to bude skvělé v létě, až budu moct otevřít okno a položit si na něj ruku. Ovšem kromě parníků na Vltavě jsem sledovala i provoz na silnici kolem sebe (jsem nesmírně pyšná na svou zodpovědnou povahu), takže jsem si všimla auta, které přijíždělo z boční ulice a potřebovalo se zařadit do té kolony, ve které jsem stála. Rozhodla jsem se, že ho pustím před sebe (jsem nesmírně pyšná na svou ohleduplnou povahu). Když se auta přede mnou dala do pohybu, nerozjela jsem se a tím jsem vytvořila prostor pro to auto z vedlejší ulice. Jeho řidič ale trochu váhal, zjevně si nebyl jistý, jestli opravdu může jet. Tak jsem na něj zablikala dálkovými světly, abych ho ujistila, že může. Tedy přesněji, pokusila jsem se na něj zablikat.

Přitáhla jsem páčku na jejich ovládání trochu větší silou, než jsem měla, a místo pouhého bliknutí jsem dálková světla rozsvítila. Překvapilo mě to, chtěla jsem jenom bliknout a svítící modrá kontrolka na přístrojové desce mě trochu zaskočila. Tak jsem si ji zaskočeně prohlížela, dokud mě nenapadlo, že bych dálková světla měla zase vypnout. Chtěla jsem to udělat co nejrychleji, ovšem překvapením se mi zřejmě chvěla ruka, takže jsem za tu ovládací páčku vzala trochu nešikovně a místo vypnutí dálkových světel jsem omylem zapnula přední světlo do mlhy.

To auto, které jsem pouštěla před sebe, můj signál dávno pochopilo a jelo přede mnou. I já jsem měla jet, ale napřed jsem chtěla zhasnout ta dálková světla a mlhovky. Zklidnila jsem se, abych mohla přesně ovládat prsty, a zhasnula jsem dálková světla. Pak jsem si tu páčku pod volantem pečlivě prohlédla, abych zjistila, jak se ovládají světla do mlhy. Je tam takový kroužek, který se nastavuje do různých poloh, kdysi už jsem si to prohlížela. Jsem totiž zodpovědná řidička a samozřejmě jsem se seznámila s ovládáním vozidla před tím, než jsem s ním začala jezdit. Bohužel to bylo před dvěma lety a od té doby jsem světla do mlhy použila poprvé až nyní.

Tak jsem je tedy zhasla. A při tom jsem omylem rozsvítila zadní světlo do mlhy.

Přede mne se zařadilo další auto přijíždějící z té boční ulice.

Napadlo mě, že je trochu ostuda učit se ovládat osvětlení vozidla přímo v provozu. Ale pak jsem si řekla, že to vlastně není zas tak zlé, že pomalá jízda v koloně je poměrně bezpečná příležitost. Když už jsem to tedy neudělala doma na dvorku před tím, než jsem vyjela. Umím si představit mnohem horší a nebezpečnější situace, kdy by nejistota v ovládání světel mohla způsobit i nehodu. Například kdybych neuměla rozsvítit mlhovku v hustém dešti na dálnici... Vlastně je Rašínovo nábřeží velmi dobré místo na zkoušení si ovládacích prvků vozidla.

Kupodivu ke stejnému závěru asi došel i řidič v autě za mnou. I on si totiž začal zkoušet blikání dálkovými světly. Možná jsem ho inspirovala, možná právě teď myslí na to samé, na co myslím já. Možná právě teď se na okamžik potkaly naše jinak zcela cizí světy, setkaly se na nejkrásnějším místě na světě. Ta představa mě dojala. Kdo to asi je?

Z boční ulice přede mnou přijelo další auto.

Vypnula jsem zadní světlo do mlhy a řidič za mnou zkusil, jestli má funkční houkačku. Rozjela jsem se a jen tak pro radost ještě zkusila zapnout výstražné světelné zařízení. Nechala jsem ho dvakrát bliknout a zase jsem ho vypnula. Podařilo se mi to, aniž bych rozsvítila cokoliv jiného. A dokonce se mi to podařilo, aniž bych vypnula motor auta, což u Mégane není zdaleka taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Ale o tom je zase jiný příběh.

Mám ráda cesty z Podolí po Nábřeží směrem k Palackého mostu.

Nakažlivá zuřivost

Když jsem začínala jezdit, mívala jsem strach. Dlouho jsem ho mívala, trvalo to rok od začátku mé řidičské kariéry, než mě přestal na cestách potkávat.

Ten strach byl nebezpečný. Když jsem ho dostala, byla jsem napjatá, reagovala jsem pomalu a křečovitě a hlavně, zhoršoval se mi rozhled. Mám pocit, že strach coby fyziologický stav má za následek zúžení zorného pole. Věděla jsem, že když dostanu strach, jsem za volantem nebezpečná. A měla jsem o to větší strach.

A učila jsem se strach nemít. Učila jsem své vlastní tělo neupadat do tohoto zvláštního křečovitého a nebezpečného rozpoložení, když řídím. Měla jsem několik strategií, jak to dělat, a nakonec se mi to podařilo. Už rok jsem neměla ani náznak strachu za volantem. A to ani v situacích, kdy by k němu byl důvod.

Zato se mi stává jiná věc, v podstatě zcela opačná, přesto velmi podobná. Bývám naštvaná. Nevím, jestli se mi to stává poslední dobou častěji, nebo jestli jsem si toho až teď začala všímat. Ale stává se mi to, čas od času mě někdo (většinou jiný řidič v provozu) něčím rozzlobí a já dál jedu vzteklá. Jsem potom křečovitá, méně se soustředím na situaci kolem sebe, zúží se mi zorné pole a mnohem víc šlapu na plyn. A mám pomalejší reakce. Vlastně se ten stav svými projevy velmi podobá strachu, ale není tak nepříjemný a jeho nebezpečnost není v té chvíli tak zjevná.

Legrační je, že nejčastěji mě naštve jiný řidič tím, že se chová agresivně nebo nebezpečně. A já na to vlastně odpovím tím, že se také začnu chovat agresivně a nebezpečně. A v duchu mám při tom pocit spravedlivého rozhořčení.

Poprvé jsem si to uvědomila, když mě jednou předjela černá Oktávka s černými skly, nepříjemná už od pohledu, na takovém místě a takovým způsobem, že jsem kvůli němu musela prudce brzdit a málem vjet na chodník (vidíte, jak předpokládám, že ta černá Oktávka byl chlap, když byl agresivní?). Zuřila jsem, nadávala jsem a ani jsem si nevšimla, jak přidávám plyn. Že je něco špatně, jsem si uvědomila, když jsem řadila čtyřku na místě, kde obvykle jezdím na trojku úplně bez plynu. A o chvilku později jsem nezastavila u přechodu pro chodce, kde nějaká paní chtěla přecházet. Ve chvíli, kdy jsem si jí všimla, a při rychlosti, kterou jsem jela, na to nebyl čas. Musela jsem se v té chvíli velmi podobat té černé Oktávce s černými skly, která tudy jela chviličku přede mnou.

Zpomalila jsem, přestala jsem nadávat a v duchu se omluvila. Trochu jsem se styděla a snažila jsem se vrátit do normálního rozpoložení a jet normálně. To se mi naštěstí brzo povedlo, do auta se vrátila příjemná pohoda a spolu s ní i švitoření mého malého synka, který seděl v sedačce na zadním sedadle.

„Mami?“ zeptal se mě po chvíli,

„copak?“ Odpověděla jsem a v duši jsem neměla už ani vzpomínku na nepříjemnou situaci, která se před chvílí odehrála.

„Co je to zmld?“

Ano, opravdu je čas začít se učit nebýt rozzlobená za volantem.